Městský soud v Praze dnes odsoudil sedmadvacetiletého Zdeňka Vocáska za brutální dvojnásobnou vraždu a těžké zranění další osoby k trestu smrti. Termín popravy byl stanoven koncem příštího roku – prosinec 1989.

Zdeněk Vocásek je nedoučeným podlahářem a následně prošel několik zaměstnání. Již jako mladistvý se dopouštěl výtržností a krádeží  a již  byl čtyřikrát soudně trestán. Vraždit však začal až později. Ve všech případech Vocásek útočil na poškozené v podstatě bezdůvodně a výraznějšího podnětu. Jeho jednání bylo zákeřné, surové a brutální. Navíc v jednom případě šlo o nevidomého člověka a ve druhém o starého a obrany neschopného muže. Absolutní neúcta k lidskému životu u něj pramenila z výchovné zanedbanosti, nízké intelektuální úrovně (IQ 77) i nepřítomnosti jakýchkoli hlubších zájmů.

Vocáskovou první obětí se stal osmačtyřicetiletý invalidní muž, kterého na Nový rok 1987 ubil kladivem a ubodal šroubovákem. O čtyři měsíce později, v dubnu 1987, zavraždil dvanácti bodnými ranami nožem devětašedesátiletého náhodného známého. Vyšetřující utvar veřejné bezpečnosti zjistil, že podobně napadl už v roce 1984 dalšího muže, jenž jeho útok kladivem však přežil.

Zdeněk Vocásek byl zadržen 5. dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 při kontrole hlídkou Veřejné bezpečnosti. Před kontrolou se Vocásek snažil zbavit dvou kufříků a igelitové tašky. V jedné z nich byl ohnutý a zakrvácený nůž. O zavazadlech prohlašoval, že nejsou jeho – jen se do nich údajně díval. Protože i jeho oděv byl potřísněn krví, byl převezen na Obvodní oddělení VB. Před vstupem do policejní úřadovny se snažil odhodit peněženku. Podle obsahu peněženky bylo zjištěno, že patří Ferdinandu K. (1918), bydlícího v nedaleké ubytovně Středočeských dřevařských závodů. Když přijeli kriminalisté na ubytovnu, našli Ferdinanda K. mrtvého. Pozdější pitva prokázala, že zemřel po útoku kuchyňským nožem. Vocásek se k činu ještě týž den přiznal. Se zavražděným se náhodně potkal v restauraci a nikdy předtím se neviděli.

Zdeněk Vocásek byl následně obviněn ze dvou vražd, soudem byl označen za psychopatickou osobnost s primitivním chováním, jejíž resocializace je nejistá  a odsouzen k trestu smrti.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

V Sezimově Ústí dnes, necelé tři měsíce po svém odstoupení z funkce prezidenta republiky, zemřel ve věku 65 let Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí), druhý československý prezident a jeden ze zakladatelů svobodného Československa.

Státní pohřeb se bude konat 8. září.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

Naši prezidenti:

Životopis:

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Narodil se v Kožlanech na Rakovnicku jako Edvard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech, po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu).

Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se zkoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska  neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie.

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastní diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám nejprve navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. V Londýně dochází i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, předmětem sporu je možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš také s menší snahou podporoval. Federace Polska a Československa padla s negativním postojem polské exilové vlády k SSSR a naopak, částečně také díky vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snaží budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, smlouva se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti, znárodnění (bez náhrady) většiny československého průmyslu jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři právě demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu.Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald.

Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

Máte rádi zvířata? Brno dnes otevírá svou vlastní zoologickou zahradu – přijďte se podívat na mnoho exotických zvířat. V zoo naleznete především kopytníky, ale můžete sledovat i další atraktivní zvířata jako lední medvědy, tygry, opice apod. ZOO patří k nejatraktivnějším výletním místům a zejména u dětí k těm neoblíbenějším.

Zoo Brno se nachází v blízkosti Brněnské přehrady, v severozápadní části Brna v městské části Brno-Bystrc. Na Mniší hoře pokrývá plochu 65 ha.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

Z historie ZOO Brno:

Dnes mladoboleslavská Škodovka začala s výrobou nového typu vozu Škoda 100/110. Tento model nahradí populární model Škoda 1000 MB (známém jako “tisícovka”), kdy oproti svému předchůdci má modernější karoserii, nový interiér a změnily se také některé konstrukční prvky.

Bude se vyrábět ve dvou variantách – slabší verze Škoda 100 s motorem o zdvihovém objemu 998 ccm / 35 kW (maximální rychlost 125 km/h) je k dostání v základní verzi Standard nebo de Luxe. Druhá výkonnější varianta je Škoda 110 s motorem 1107 ccm / 39 kW a maximální rychlostí 135 km/h. Tuto variantu mladoboleslavští soudruzi plánují vyrábět i ve dvoudveřové verzi kupé s označením Škoda 110 R. Pro opravdové závodníky pak bude k dispozici rallye verze RS s pětistupňovou převodovkou a motorem s obsahem 1300 ccm.

O nový vůz je možné zažádat v prodejnách Mototechna ve všech okresních městech. Cena vozu Škoda 100 standart je 45 000 Kčs. Díky velkému zájmu bude pro zájemce připraven pořadník.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

Tragická událost se odehrála dnes dopoledne několik desítek metrů od bratislavského letiště Milana Rastislava Štefánka. Dopravní letadlo Il-18B ČSA se zřítilo do nedaleké přírodní nádrže Zlaté piesky.

Letoun z pražské Ruzyně vzlétl krátce před devátou. Na palubě podle prvních informací bylo 69 pasažérů, čtyři členové posádky, tři pracovníci ČSA, dvě palubní průvodčí a jeden letecký technik. Na palubě byla kromě občanů naší socialistické republiky také delegace z Vietnamu.

Z potvrzeného zdroje víme, že letadlo hlásilo problémy již v Praze a ihned po startu začal hořet jeden z motorů. I přesto se letadlu podařilo v pořádku doletět až do Bratislavy, kde však před přistáním nastaly komplikace a přestal fungovat i druhý motor na pravém křídle. Podle zpráv, které máme od očitých svědků, se letadlo se i přes úplné vychýlení kormidel doleva prudce stočilo na opačnou stranu a jen těsně minulo řídicí věž. Přeletělo areál letiště a při velkém náklonu vpravo spadlo do jezera Zlaté Piesky. Při pádu se rozlomilo napůl a zadní část stroje trčí z vody.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

Centrem hlavního města před chvílí otřásla nečekaná exploze. Půl metru dlouhá tyč naplněná střelným prachem a nasekaným železem explodovala uprostřed zaplněného náměstí. Podle prvních  informací si nastražená nálož naštěstí nevyžádala žádnou lidskou oběť.

Bombu tvořila půl metru dlouhá a několik kilogramů vážící ocelová trubka naplněná střelným prachem a kovovými součástkami. Výbuch na jednom z nejrušnějších pražských náměstí těsně před prvními svobodnými volbami vzbuzuje řadu dohadů o jeho pozadí.

Zjišťujeme podrobnosti, doporučujeme však všem občanům se centru Prahy v těchto chvílích raději vyhnout.

Chcete znát obsah věštecké koule? U článku na webu Neaktuality.cz se dozvíte, jaké důsledky bude mít tato událost!

Francouzský císař Napoleon Bonaparte se před několika lety vzdal Velké Británii v naději na politický exil, ale britská vláda rozhodla o jeho deportaci na ostrov Svaté Heleny, kde jako zajatec Britů dnes, 5. května 1821, zemřel.

Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský císař a vojevůdce, jenž navždy bude klíčovou osobností historie a ikonu vojenství přelomu 18. – 19. století.

Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. Již v devíti letech jej otec i s jeho starším bratrem Josefem odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, přerušil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Strmý vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zapříčinil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Když pak v roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se v pouhých šestadvaceti letech divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora direktoria pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii. Zde se chopil nabízené příležitosti, tehdy nejhorší evropské vojsko proměnil v kvalitní údernou sílu a spolu s ním vykročil na devatenáct let trvající dráhu vojevůdce a dobyvatele.

V roce 1799, po ne příliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se postavil proti moci Direktoria a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později jej senát zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Po této „zradě“ byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a Napoleonovo druhé císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré jeho naděje skončily porážkou od pruské a anglo-batavské armády v bitvě u Waterloo. Napoleon byl okolnostmi přinucen abdikovat podruhé a sám o své vůli se vydal do rukou spojenců. Ti jej bez velkých průtahů odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena. Zde také ve věku jednapadesáti let zemřel.

Za svůj život svedl okolo šedesát bitev, tedy více než Alexandr Makedonský, Hannibal, Caesar a Suvorov dohromady, a po další téměř celé jedno století byla vojenská teorie i praxe posuzovaná podle jeho pravidel a přizpůsobována jeho pojetí válečnictví. Za Napoleonovy éry se Francie změnila ze stavovského feudálního státu v sociálně i občansky nově strukturovanou společnost a určovala politický trend ve značné části Evropy. Mimo jiné provedl reformu vnitřní správy a v roce 1804 vydal nový občanský zákoník (Code civil), jenž se stal vzorem pro další evropské země a tvoří základ francouzského práva. Avšak Napoleonovo jméno nebývá spojováno jen se superlativy. Kdykoliv je připomínána jeho genialita a obdivuhodná vytrvalost v úsilí o dosažení vytyčeného cíle, nezůstává opomíjena jeho lhostejnost k lidem, v nichž viděl jen prostředky a nástroje. Díky tomuto přístupu sice dokázal ze svého národa získávat i skryté rezervy, avšak další památkou na jeho panování byla nesmírně vysoká oběť téměř půl milionu francouzských mužů, padlých na četných evropských bojištích.