Zemřel prezident Edvard Beneš

Zemřel prezident Edvard Beneš zdroj: hrad.cz

3. 9. 2010, 13:05 | Jan Kunčík

stalo se 3. září 1948 ½ 20. stol.

Sezimovo Ústí – V Sezimově Ústí dnes, necelé tři měsíce po svém odstoupení z funkce prezidenta republiky, zemřel ve věku 65 let Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí), druhý československý prezident a jeden ze zakladatelů svobodného Československa.

Státní pohřeb se bude konat 8. září.

Křištálová kouleVěštecká koule

Ve středu 8. září byl mu vystrojen okázalý státní pohřeb. Státní bezpečnost se obávala demonstrací proti režimu, a proto zastavila příliv návštěvníků do Prahy (zejména sokolů) a zmobilizovala 4 tisíce příslušníků Lidových milicí jako pořadatelů. Při pohřebním obřadu došlo k nepokojům, zatýkání a zákrokům policie.

V roce 2004 poslanecká směnovna k jeho poctě schválila zákon “ZÁKON ze dne 13. dubna 2004 o zásluhách Edvarda Beneše,” neboli  “Lex Beneš.”

Pevně věřím, že skončil čas oněch strašlivých dilemat, před nimiž musel v politice stanout prezident Edvard Beneš. A pevně věřím, že kdybychom přece jen někdy před dilematy tohoto druhu stáli, pak nám snad Benešův příběh bude zdrojem všestranného poučení. Tento příběh, lidský i politický, je totiž velkým dramatem moderní doby.

— Václav Havel

Naši prezidenti:

Masaryk 1918-1935
Beneš 1935-1938
Hácha 1938-1945
Beneš 1945-1948
Gottwald 1948-1953
Zápotocký 1953-1957
Novotný 1957-1968
Svoboda 1968-1975
Husák 1975-1989
Havel 1989-2003
Klaus 2003-

Životopis:

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Narodil se v Kožlanech na Rakovnicku jako Edvard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše a jeho manželky Anny Petronily, roz. Benešové. V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech, po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně. Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu).

Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se zkoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska  neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie.

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastní diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám nejprve navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. V Londýně dochází i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, předmětem sporu je možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš také s menší snahou podporoval. Federace Polska a Československa padla s negativním postojem polské exilové vlády k SSSR a naopak, částečně také díky vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snaží budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, smlouva se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti, znárodnění (bez náhrady) většiny československého průmyslu jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři právě demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu.Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald.

Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

Zdroj: cs.wikipedia.org, hrad.cz, ceskatelevize.cz, rozhlas.cz, lidovky.cz

Témata: Edvard Beneš, panovník, prezident, úmrtí

špatnýpřijatelnýdobrývelmi dobrývynikající

Diskuse

Přidat komentář

Příspěvky uveřejněné v diskusním fóru vyjadřují názory čtenářů, nikoliv redakce, která za jejich obsah nenese zodpovědnost. Neaktuality.cz má ale zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Pokud Váš komentář obsahuje urážky, pomluvy, výhrůžky, vulgarismy, spamy nebo vzbuzuje podezření z porušení zákona, vystavujete se riziku, že jej administrátor smaže.

  • Všichni víme, kdo ho

    VladimirGroch, 5. 9. 2010 3:07

    Reagovat

    Všichni víme, kdo ho má na svědomí… KGB !!

    • No to je teda

      harmonica, 5. 9. 2010 22:48

      Reagovat

      No to je teda pekna blbost. Benes dlouhodobe trpel cevnimi obtizemi a prodelal nekolik mrtvic. Zemrel prirozenou smrti. Jeste v zaveru jeho zivota se planoval jeho utek do zahranici, kde by stanul v cele protikomunistickeho odboje. Skoda, ze byl na tom zdravotne tak spatne…

Úterý 20. 8. 2019, včera měl(a) svátek Ludvík

RSS Manifest Redakce Registrace Reklama Pro média Kontakt