Charta 77: Ztroskotanci a samozvanci

Charta 77: Ztroskotanci a samozvanci zdroj: Ceskatelevize.cz

12. 1. 2012, 10:44 | Jakub Hájek

stalo se 12. ledna 1977 70. léta

I když někteří představitelé buržoazního světa hovoří o nutnosti ideového smíru, nic nesvědčí o tom, že by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl na XV. sjezdu naší strany generální tajemník Úv KSČ Gustáv Husák.

Zdůraznil, že imperialismus naopak hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzívy, k rozrušení jednoty socialistických zemí, stupňuje útoky proti ČSSR a jiným socialistickým zemím, zejména proti Sovětskému svazu.

“Napadají nás proto,” připomněl dále soudruh G. Husák, “že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v naší praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrorové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují skuteční revolucionáři na celém světě.”

Denně se přesvědčujeme o pravdivosti těchto slov.

Buržoazie nenávidí socialismus už proto, že rozbil mýtus o věčnosti kapitalistického panství, že skoncoval s vykořisťováním člověka člověkem, že učinil dostupným všemu lidu to, co si chce pro sebe udržet jen privilegovaná vrstva bohatých.

V zoufalém pudu sebezáchovy bije buržoazie kolem sebe hlava nehlava, dělá všechno možné a neštítí se ničeho, aby zastavila revoluční proces.

Ve své snaze zabrzdit proces svého neodvratného konce hledá buržoazní reakce nejrůznější metody, jimiž by chtěla svůj zánik zvrátit či oddálit. Brutální formy antikomunismu střídá s méně průhlednějšími. Jednou z nových metod je cesta “vylepšování” socialismu, čímž buržoazie rozumí deformace socialismu a jeho postupnou likvidaci.

Do “svaté štvanice” proti myšlenkám komunismu, o níž hovořili už autoři Komunistického manifestu, angažují dnes vládnoucí buržoazní třídy celý svůj rozsáhlý státní a propagandistický aparát. Jejím humbukem chtějí nejenom odpoutat pozornost od bolavých ran a nemocí současného kapitalismu.

Hlavním posláním tohoto novodobého křižáckého tažení je odradit lidové masy kapitalistických zemí od pokusu dožadovat se změn, tím spíše změn revolučních. Jeho posláním i úkolem je pacifikovat lidové protikapitalistické hnutí, morálně podlomit a zlomit jakékoliv hnutí levicové, rozbíjet je, imunizovat pracující před myšlenkami vědeckého socialismu, utvrdit v podvědomí lidu představy, jakoby kapitalismus byl společenský systém jedině možný, trvalý a věčný.

Škála prostředků, kterými reakce světí tento účel, je velmi výmluvná: od diskriminačních zákonů namířených proti levicově smýšlejícím lidem, jako je tomu v Německé spolkové republice, přes zákaz činnosti dělnických stran, jako je tomu ve Francii, přes nejrůznější metody špehování a perzekvování pokrokově smýšlejících lidí, jak tím prosluly moderní dějiny USA, až po nejkrvavější represálie, kterými se “vyznamenává” proamerická loutka Pinochet.

Mezinárodní reakci jsou dobré jakékoliv prostředky a jacíkoliv spojenci. Korumpuje kohokoliv, kdo se zkorumpovat dá, podplácí, skupuje, počítá i s odpadlíky a dezertéry z tábora protivníka. Verbuje emigranty, ale i různé ztroskotance žijící v socialistických zemích, ty, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů svých třídních, reakčních zájmů, z důvodů ješitnosti či slavomanství, renegátství a notorické bezcharakternosti svolni propůjčit své jméno třeba čertu.

***

Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antikomunistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jedince či skupiny, leckdy se halící do masky “levice” či “komunistů”. Snaží se často o nemožné – oživit i politické mrtvoly, a to jak v řadách emigrantů ze socialistických zemí, tak i v řadách zbytku třídních nepřátel v těchto zemích, odrodilců, až po různé kriminální a asociální živly. Jednou z forem této “dojemné” spolupráce je fabrikování všemožných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, které jsou vydávány za hlas těch či oněch “opozičních jednotlivců či skupinek a s velkým povykem a koordinovaným způsobem rozšiřovány po kapitalistickém světě.

Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. Charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.

Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.

Tito samozvanci pohrdající lidem, jeho zájmy, jím volenými zastupitelskými orgány, si osobují právo zastupovat náš lid, žádají “dialog s politickou a státní mocí” a dokonce chtějí hrát úlohu jakéhosi “prostředníka v případných konfliktních situacích”. Existenci socialismu v naší zemi berou v úvahu v jediném případě – v názvu republiky. Vystupuje z kosmopolitních pozic, z třídních pozic poražené buržoazie a odmítá socialismus jako společenský systém.

Autoři pamfletu se demagogicky dovolávají jakoby mimo čas a prostor takových “důležitých civilizačních hodnot, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil” jako jsou svobody a práva lidí. Ano, náš socialistický stát vyhlásil a v mezinárodních dokumentech i zákonech země zaručil a v praxi naplňuje nejširší práva a svobody – pro pracující lid, hospodáře této země. Inspirátoři pamfletu však mají za stejnými slovy na mysli něco zcela jiného – horují za “práva a svobody” pro zbytky poražené buržoazní reakce. jde jim o taková “práva a svobody”, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus, a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci.

Po debaklu, který reakce u nás utrpěla v roce 1948 i o dvacet let později, chtějí tito donkichoti prostě zasít semeno nového kontrarevolučního dobrodružství, uvrhnout naši socialistickou společnost do chaosu a nejistot.

“Úsilí mnoha pokrokových sil” v čele s komunisty, avantgardou lidského pokroku, skutečně vybojovalo mnohé důležité “civilizační hodnoty”, vybojovalo je však nikoliv pro buržoazii, ale na buržoazii. Na imperialismu, kolonialismu, na fašistických režimech, vybojovalo je pro lid. Tak tomu bylo i v našich dějinách.

Náš lid, věren svému poučení z krizových let, žádné právo na novou kontrarevoluční šanci nemíní dát nikomu a nedá ji. Jak nejednou připomněl soudruh G. Husák, kontrarevoluci u nás růže nepokvetou.

Obsah pamfletu není však svým pomlouvačným charakterem ani nový, ani zajímavý. Dějiny antikomunismu znají pamflety ještě reakčnější. Jejich bubliny však vždy zákonitě splaskly, měly své autory anebo to byly podvrhy. Ať se s jejich původem spojovalo jméno neznámé či známé.

Všechno, co je proti socialismu, je jim dobré. Jako dobrý příklad je možné uvést humbuk, který v roce 1967 spustil buržoazní tisk s tzv. “manifestem československých spisovatelů”. Tvrdilo se, že pamflet podepsalo několik set našich spisovatelů a umělců. Britský list Sunday Times dokonce psal, že “originál je v bezpečných rukou na Západě” a že “seznam signatářů v současné době neuveřejníme, aby se zabránilo represáliím ze strany režimu”. Pařížský Le Monde utržil ostudu, když autoritativně vyloučil pochybnosti o individuálních podpisech. Ostudu utrpěla i britská rozhlasová stanice BBC, která uspořádala půlhodinovou diskusi dokazující pravost pamfletu, a na lep sedli i západoněmečtí renomovaní spisovatelé Gross a Böll atd. Zesměšnilo se tehdy mnoho lidí i institucí. Po letech se k “manifestu” skromně přihlásil nějaký Pfaff, když se spoluemigrantům přiznal, že si pamflet sám vycucal z palce. O této blamáži už v Sunday Times, Le Monde a jinde ovšem pomlčeli. Účelu bylo však dosaženo: pošpinit socialistickou zemi, pomluvit socialismus. A v této věci sebevětší podlost dostane od buržoazie morální satisfakci. I příslušný honorář.

***

V případě nejnovějšího pamfletu se sice nejedná o podvrh, projevilo se však jednoznačné programové napojení ideových autorů i nápadná koordinovanost akce. Pamflet “byl předán několika pečlivě vybraným západním listům”, přiznává britský list Guardian. “V NSR byl rozšířen mezi zástupce hlavních západních listů,” napsal bonnský zpravodaj listu Times a dodal, že “zdroj, jenž jej (míněn je pamflet) dal k dispozici, si nepřeje být jmenován…” To chápeme, neboť by bylo každému jasné, že autoři pamfletu jsou agenty antikomunistických centrál. Pamflet byl podle přesně dohodnutého scénáře současně zveřejněn na různých místech kapitalistického světa. Rozhodující úlohu sehrály antikomunistické centrály. Ostatně, což není jasné, kdo může stát za touto akcí? Ti, kteří se vydávají za autory pamfleu, rozhodně takovým vlivem neoplývají. Vydávají se za bojovníky za pokrok, ale zatím po uši uvízli ve službách nejčernější imperialistické reakce.

Jako na objednávku zapadl pamflet do pomlouvačné kampaně proti socialistickým zemím, kterou antikomunistické centrály už po řadu měsíců intenzivně rozdmýchávají. Už jenom způsob, jakým byl zveřejněn, vůbec nenechá na pochybách o tom, že šlo o skutečnou objednávku zvenčí, dokonce lze předpokládat, z jakého antikomunistického centra byla inspirována.

***

Tentokrát jsou buržoazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimiž reakční pamflet spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemí, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, P. Drtina, představitel předúnorové reakce a buržoazní ministr spravedlnosti, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o “lucernách”, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, a dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým zájmům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.

V jedné kopě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionismu – mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní.

Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví.

Pro antikomunistické centrály má však toto panoptikum stále ještě svou “cenu”: V těchto studenoválečnických štábech dobře vědí, že už nelze ohlupovat lidi báchorkami o tom, jak “bolševici jedí děti”. Omlela se nejedna antikomunistická veteš, nejeden buržoazní “komunistobijec” vyšel z módy. A tak najímají nové “bojovníky” z řad emigrantů a renegátů, z řad zbytků poražené buržoazie, různých odpadlíků, amorálních a deklasovaných živlů, pro všechny ty se teď našlo i nové módní slovo “disidenti”.

Revoluční hnutí poznalo ve svých dějinách nejednoho Mrvu, který se za jidášský groš stal přisuhovačem, donašečem a lokajem zrazujícím zájmy svého lidu. O ně a jim podobné se mezinárodní reakce ve své dějinné defenzívě opírá i dnes.

Nejsou ani nové metody “literární diverze”. Před lety ji dostatečně otevřeně charakterizoval bývalý šéf americké špionáže Allan Dulles. “Musíme vystupňovat ideologický boj proti Sovětům, chcete-li ideologickou záškodnickou práci,” řekl. “Svého času dr. Goebbels, podle mého názoru talentovaný falzifikátor a demagog, prohlašoval, že v plynové komoře lze otrávit najednou několik set lidí, ale dobře udělanou lží milióny… Jak se to dělá? Velmi jednoduše: trocha inkoustu, mnoho starých archivů, skupina neohrožených škrabálků a určitá suma dolarů…”

A tak světovou reakci má nyní vytahovat z bryndy už nejenom atomové vydírání, jímž imperialisté zahájili studenou válku proti socialismu, ale i ideologická diverze. K ní využívají také “skupiny neohrožených pisálků” a samozřejmě “určité sumy dolarů”. Socialismus se však nezalekl ani atomového vydírání a před škrabálky reakčních pamfletů má tím spíše pro strach uděláno.

Socialistické země cílevědomě usilovaly a usilují o to, aby ve světě zavládlo nové klima, nové vztahy mezi zeměmi, navzdory všem studenoválečníkům. Jejich konstruktivní snažení úspěšně vyústilo na helsinské konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci. Závěrečný akt, který na ní byl přijat, zakotvuje principy politiky mírového soužití států rozdílných společenských soustav, dodržování zákonů a nevměšování se, zakotvuje neporušitelnost současných hranic v Evropě, zavazuje signatáře řešit všechny mezinárodní problémy jen a jen mírovými prostředky.

Mírová ofenzíva socialistických zemí má všeobecné sympatie přemnohých nekomunistů, socialistů a katolíků, protože je to politika, která prosazuje, aby mír, panující už čtvrté desetiletí, se stal mírem trvalým.

Tato politika se ovšem evidentně setkala s nevraživostí nejreakčnějších imperialistických kruhů, které by si z různých důvodů přály obrátit kolo historie zpět. A v tomto svorném reakčním komplotu proti zmírňování světového napětí má své želízko v ohni také naše reakční emigrace a skupinka, která zůstala doma a jejímž úkolem je sloužit imperialismu z nitra našeho státu.

Čas jí není přízniv. Zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí.

Jak ráda by dala času zpětný chod. V tom je zajedno se všemi těmi ve světě, kteří jsou vážně znepokojeni procesem zmírňování mezinárodního napětí a nejraději by viděli Evropu a svět znovu v propadlišti studené války. Před dvěma lety se pokoušely tyto síly zabránit uskutečnění helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nepochodily. Nyní, kdy se podle rozhodnutí helsinské konference připravuje nová schůzka států, které podepsaly Závěrečný akt, a k níž ma ještě letos dojít v Bělehradě, chtěly by vrhnout Evropu a svět zpět a z bělehradského setkání učinit nikoliv konstruktivní dialog o dalších cestách zmírňování napětí a rozvoje spolupráce mezi národy, ale jakési propagandistické kolbiště sloužící k útokům proti socialistickým zemím.

K tomu má posloužit i pamflet, opentlený několika nechvalně znějícími jmény. Jako jeden z mnoha podobných výrobků, k nimž si velkododavatelé vypůjčují jména všelijakých ztroskotanců z různých socialistických zemí. A jako součást četných kampaní, vedených nyní tu s větší, tu s menší intenzitou proti té či oné socialistické zemi. Liší se sice obsahem, nikoli však cílovým zaměřením.

Věru není těžké vytušit, kdo je jejich společným jmenovatelem, společným inspirátorem. Podle zákonné otázky “Komu to slouží” vyplyne i zákonná odpověď: slouží to imperialismu, jde o nové tažení proti světovému socialismu.

Není to tažení první a zřejmě také ne poslední. Za tři desetiletí naší socialistické cesty jsme jich už zažili nemálo. Reakční propaganda vypustila o nás do světa už potoky lží.

Obzvláštní pozorností “obšťastňuje” naši republiku po dubnu 1969, poté, když naše strana a náš lid úspěšně vykročili cestou stabilizace naší socialistické společnosti a jejího dalšího rozvoje. Domácí, stejně jako zahraniční proroci, kteří nám věštili morové rány krize, jež teď otřásá kapitalistickým světem, už po léta marně čekají na splnění svých bláhových předpovědí. Klidná, dělná, tvůrčí atmosféra naší země ztroskotance doma i v zahraničí značně zneklidňuje, vede je k zoufalým až hazardním činům.

Komunistická strana Československa překonala období chaosu a rozvratu, vyvedla naši společnost, náš lid z krize. Důsledně a tvořivě rozvíjí marxismus-leninismus, na svém XV. sjezdu dále rozpracovala a publikovala program výstavby rozvinutého socialismu, program rozhojňující životní úroveň lidu, jeho politické a sociální jistoty, dále rozvíjela a rozvíjí socialistickou demokracii.

V období, kdy náš lid pod vedením strany s velkou odpovědností a obětavostí naplňuje svou každodenní prací linii a závěry XV. sjezdu, pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu typu Mlynáře, Kriegla, Vaculíka, Havla, Patočky, Hájka, bez špetky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání než přípravu nové kontrarevoluce. Lidé, kteří chtěli propašovat do našeho domova kontrarevoluci, už jednou dostali po zásluze. Musí se být přeci vědomi, že jakékoliv nové pokusy musí ztroskotat už v samém zárodku. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!

Náš lid jde svou cestou. Cestou společenského pokroku, cestou socialismu. Cestou pevného přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, jako pevný článek socialistického společenství. Spolupracujeme a budeme spolupracovat se všemi pokrokovými a mírumilovnými silami světa.

Je to dobrá, poctivá cesta, která nás spolehlivě dovede ke komunistickým cílům. Každý, kdo poctivě pracuje a snaží se přispívat ke společnému blahu, nachází na ní životní jistotu.

Žádný lživý pamflet nemůže popřít dějinnou pravdu.

Rudé právo, 12. 1. 1977, str. 2

Zdroj: Rudé Právo – Archiv.ucl.cas.cz

Témata: Anticharta, Charta 77, disident, Rudé Právo

špatnýpřijatelnýdobrývelmi dobrývynikající

Diskuse

Reaguji na komentář od: Jan Heřman

Zrušit reakci na tento komentář

Příspěvky uveřejněné v diskusním fóru vyjadřují názory čtenářů, nikoliv redakce, která za jejich obsah nenese zodpovědnost. Neaktuality.cz má ale zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Pokud Váš komentář obsahuje urážky, pomluvy, výhrůžky, vulgarismy, spamy nebo vzbuzuje podezření z porušení zákona, vystavujete se riziku, že jej administrátor smaže.

  • Zadejte si do vyhledávačů:

    Jan Heřman, 23. 4. 2013 11:20

    Reagovat

    Zadejte si do vyhledávačů: Soudruh Allan Dulles a Československo.

Úterý 17. 9. 2019, včera měl(a) svátek Ludmila

RSS Manifest Redakce Registrace Reklama Pro média Kontakt