zdroj: Filmové studio Barrandov
stalo se 2. června 1977 70. léta
V televizi uvedli v sobotu a v neděli dokumentárně umělecký film Otakara Vávry a Miloslava Fábery Dny zrady.
Nebylo to obyčejné uvedení filmu pro pamětníky. Tentokrát to bylo pro pamětníky i nepamětníky. Jako připomínka toho, co jsme mnozí prožili, o čem se mnozí už jen učili, co však patří do tragické historie našeho národa. Historie, kterou by leckdo chtě opakovat, která se na štěstí už opakovat nedá.
Byl to od naší televize skutečně čin, zařadit toto dílo právě ve dnech, kdy k nám z nedaleké Vídně zaznívaly provokační hlasy nenapravitelných štváčů, kteří stále znovu a znovu jako by sázeli na to že lidská paměť neznamená nic.
Znovu jsme u obrazovek prožili onu dobu, jež vyhloubila v našich myslích příliš silnou brázdu, než abychom na ni kdy mohli zapomínat. Znovu jsme svírali vzteky pěsti, znovu se naše srdce třásla hněvem. Nejde o to hodnotit filmové dílo. To jsme učinili už před časem, když bylo uvedeno v kinech. Ale televizní repríza v těchto dnech znamená mnoho. Jako na dlani se před námi znovu objevila zrada západní i naší buržoazie.
Když potom večer mluvil soudruh Leonid Brežněv o tom, co dělat dnes pro zachování míru, uvědomil si snad každý u obrazovky, jak naprosto diametrálně odlišná je naše dnešní situace od oné z konce třicátých let, v níž lid klamali všichni, kdo se mu dříve loudili do důvěry.
Jak docela, ale docela jiný je dnešní svět, dnešní naše zabezpečená současnost. A revanšista Becher, který dodnes bezostyšně vyhlašuje mnichovský podlý diktát za „akt spravedlnosti“, by si měl uvědomit, že lidská paměť, rozhodně tedy naše paměť není tak krátká, jak by se mu hodilo do krámu.
Takový umělecká díla, jako film Dny zrady, pomáhají tomu, aby tato paměť neuhasínala. A už Jirásek říkal, že paměť je svědomím dějin.
Zdroj: archiv.ucl.cas.cz
Témata: film, Mnichov 1938, Otakar Vávra, televize