zdroj: Milanknizak.com

21. 4. 2013, 21:49 | Jakub Hájek

stalo se 21. dubna 1973 70. léta

Praha – Malý dareba zazvoní na zvonek a uteče. Nebo napíše na zeď „Servít je v…“ a načmárá k tomu kosočtverec.

Postačujícím lékem proti tomu bývá včasný rodičovský pohlavek, zápis do žákovské knížky, dát stokrát krasopisně opsat „nemám čmárat sprosťárny“, v houževnatých případech dvojky z mravů. Kluk toho nechá, zmoudří, vyroste a stane se třeba učitelem, který zase vychovávání další kluky, aby nerostli jako dříví lese.

Když je takový kluk přistižen při činu, zrudne hanbou a rychle se snaží čmáranici smazat. Ví totiž dobře, že provedl uličnictví, za které nebude pochválen. Ještě žádného kluka nenapadlo, aby to vydával za výtvarný projev a dožadoval se pochvaly nebo jedničky z výtvarné výchovy.

Omyl! Napadlo. Dotyčný kluk se jmenuje Milan Knížák a je mu pětatřicet pryč! Za své výtvory, pro které si k nám jezdí západoněmecký nakladatel Soum a v NSR je vydává, požaduje a dostává západoněmecké marky. Knížák tedy sprosťárny nejen čmáral (a fotografoval), on je i publikoval. Čímž porušil naše zákony a přivodil si soudní popotahování.

Vysílačka americké špionážní služby CIA v Mnichově spustila pláč a skřípění zubů, že jsme u nás zavřeli význačného umělce, absolventa Akademie a dvou dalších výtvarných škol, který prý už dříve „byl postaven nepříjemné pozornosti policie“. Špionážní vysílačka z toho odvodila že v Knížákově osobě je zavřeno „veškeré české umění“ a vyzvala veřejnost na Západě k uspořádání sbírky na zaplacení dobrého advokáta pro Knížáka.

Drogy a pornografie

Upřesněme si napřed Knížákovy personálie. Nestudoval tři umělecké školy. Jen se na ně dal zapsat a ještě před uplynutím prvního semestru toho vždy nechal. Nebyl nikdy trestán. V roce 1967 se přiotrávil drogami a byl na psychiatrickém léčení. Toť vše.

A jeho „tvorba“? Třeba takový nápad: Nakreslí se na silnici třímetrový kruh a chodí se po něm dokola. To je psina co? Knížák také s oblibou pozoruje odněkud z tmavého zákoutí děvčata v minisukních a ukájí se přitom masturbací. Nebo požádá přítelkyni, aby na něho vykonala tělesnou potřebu.

A to jsou ještě ty nejmírnější ukázky, které se dají přece jen nějak opsat. Prostě pornografie, hnusárny. A jejich autor je pornograf. Nebo pornografoman.

„Filosof“ s mentalitou puberťáka

Knížák je ovšem také „filosof“ a klade otázky, jako např: „Existuji? Kolik mám rukou? Je prostituce hygiena? Umí vajíčko zpívat? Jaký je rozdíl mez mnou a mým stínem? Jsem pánem svého rozumu?“

Zeptal jsem se pro jistotu několika uměleckých kritiků. Knížáka poznali a většinou se rozčílili, že to už je vrchol, že mnichovská vysílačka nestoudně urazila české umění. Ale což je americká špionážní agentura povolána k tomu, aby byla soudcem ve věcech našeho umění?

A kdy už chce pořádat nějakou sbírku – tak může třeba pro ty nešťastníky, kteří už na Západě nevědí, kudy kam. Jako ta emigrantka, která nedávno skočila v Austrálii z okna.

Je pravda, že v některých kapitalistických státech byla v poslední době zavedena „svoboda pornografie”. Ale to je nějaká vymoženosti? Spíš je to jen výraz myšlenkové a ideové senility přežilého společenského řádu.

Ale ještě ke Knížákovi. Snad mu nedali včas stokrát krasopisně napsat „nemám čmárat sprosťárny“ a snad proto ustrnul na mentální úrovni puberty. Možná mu i ten náš advokát ex off poradí, aby před soudem opakoval: „Existuji? Jsem pánem svého rozumu?“ Náš soud zkoumá i takové otázky.

Václav Doležal

Zdroj: archiv.ucl.cas.cz

Témata: Milan Knížák, umění