George Washington: Po dvou funkčních obdobích jsem byl politikou znechucený

George Washington: Po dvou funkčních obdobích jsem byl politikou znechucený zdroj: Comicvine.com

5. 6. 2013, 20:38 | Jan Špiroch

stalo se 5. června 1797 18. stol.

Mount Vernon – Stejně jako všichni ostatní otcové zakladatelé americké nezávislosti je George Washington značně idealizován. Jeho skutečný život ale skrýval řadu nečekaných překvapení.

Co všechno je na sebe slavný vojevůdce a státník ochoten na sebe prozradit? To vše a mnohem více vám přinese tento naprosto ojedinělý podrobný rozhovor.

Dobrý den, pane prezidente. Jsem velice potěšen, že jste si na nás udělal čas. Mohu Vás oslovovat „pane prezidente“, že ano?
Zajisté. Když jsem nastupoval do úřadu, někteří z mých současníků navrhovali mnohem honosnější tituly. Jakýmkoliv podobnostem s monarchií jsem se ovšem snažil vyhnout, a proto jsem zvolil právě takové oslovení, které podlé mého soudu není pompézní.

Mohl byste nám nejprve říci něco o svém dětství a mládí?
Narodil jsem se roku 1732 v plantážnické rodině ve Virgínii. Naši předkové byli na tamní půdě usazeni již od poloviny 17. století. Otec byl před sňatkem s mojí matkou již jednou ženat a celkem měl deset dětí, z nichž některé ovšem zemřely již v dětství. Byl jsem v rodině v pořadí třetím synem. Od mládí jsem se věnoval plantážnictví a v pouhých sedmnácti letech jsem se stal úředním zeměměřičem.

Zeměměřič vojákem

Jak jste se coby zeměměřič vůbec dostal k vojenskému řemeslu?
Roku 1752 byla ve Virgínii provedena reforma milice. Podařilo se mi získat velení nad domobranou v jednom z okrsků státu, a zároveň s ním i hodnost majora. V zimě roku 1753 jsem byl vyslán k francouzským silám v Pensylvánii, abych doručil guvernérovo ultimátum o vyklizení území. To však pochopitelně Francouzi nebylo vyslyšeno. Už následujícího roku měl mezi námi a nimi vypuknout otevřený boj.

Říkáte „námi“. To má znamenat, že jste se považoval za Brita?
Byl jsem poddaný britské koruny. A v jejích službách jsem, domnívám se, mnoho vykonal. Nepřijatelným se pro mě poddanství vůči králi stalo až později. Ale zpět k oné válce, jíž vy Evropané říkáte sedmiletá a kterou my v Americe nazýváme francouzská a indiánská válka. Dostal jsem za úkol vyhnat Francouze z pevnosti Fort Duquesne. Díky tomu jsem byl vlastně u prvních výstřelů této obrovské války, která zasáhla většinu známého světa. Přesila nepřátel mě s mými muži obklíčila v pevnůstce Fort Necessity a musel jsem se vzdát. Tato kapitulace byla snad vůbec mým největším životním vojenským neúspěchem. Ale během války jsem se pak zúčastnil ještě několika dalších vojenských tažení.

Sedmiletá válka skončila roku 1763 velkolepým úspěchem Británie. Pro Francii válka znamenala konec její přítomnosti v Severní Americe a zdálo se, že zavládne dlouhý mír. Čemu jste se po skončení války věnoval?
Již roku 1759 jsem se oženil s o rok starší Martou Curtisovou, vdovou po zámožném plantážníkovi. Neštěstím mého svazku byla skutečnost, že jsem nemohl mít vlastní dítě, ale jinak bylo naše manželství příkladné. Rozšířil jsem svoje sídlo Mount Vernon. Přikupoval jsem další pozemky i otroky a věnoval jsem se zálibám náležejícím mému postavení, jako byly mé oblíbené lovy. Přiznávám, že jsem se dostal i do dluhů, Díky nepředvídatelnosti cen tabáku jsem pak přešel k pěstování jiných plodin. Mimochodem, když jste se tak podivoval nad tím, že jsem v souvislosti s bojem proti Francouzům mluvil o „nás“ – jméno Mount Vernon dal mému milovanému sídlu starší bratr Lawrence na paměť britského víceadmirála Vernona, pod kterým sloužil.

I to dokládá řadu vazeb mezi Británii a koloniemi. Nicméně v době, o níž jste hovořil, již byla revoluce proti králi za dveřmi. Jak jste se vlastně stavěl k opatřením, která zaváděla britská koruna po sedmileté válce?
Nové daně a další opatření nám byla, jak si jistě dovedete představit, solí v očích. Byli jsme přeci stejně svobodní jako obyvatelé Anglie. Jak tedy mohla být podobná opatření zavedena bez našeho souhlasu a s cizí vůle? Byl to útok na naše práva a privilegia. Prvních akcí radikálních odpůrců jsem účasten nebyl. Když však byl v září 1774 svolán do Filadelfie první kontinentální kongres zástupců kolonií, byl jsem vybrán za jednoho z delegátů. Tehdy jsem dorazil v civilních šatech. Avšak na druhý kontinentální kongres jsem již přišel ve vojenské uniformě a připraven bojovat.

Jak jste se vlastně dostal do čela americké armády?
V červnu roku 1775 kongres ustanovil založení kontinentální armády, která by podléhala přímo jemu. Byly tu samozřejmě milice z jednotlivých států, ale ty myslely především na ochranu svých domovů a ne na dlouhá a daleká tažení. Navzdory tomu, že jsem vyjádřil jisté pochybnosti o vlastních schopnostech dostát tomuto úkolu, jsem byl rychle vybrán za vrchního velitele. Chtěl bych podotknout, že jsem po celou válku zůstával oddaným vojákem, který odmítal jakýmkoliv způsobem zasahovat do politických záležitostí. A zároveň bych rád připomenul, že zpočátku náš boj nemířil proti samotnému podřízení britské koruně. Bojovali jsme pouze za svá práva, která nám jako svobodným britským občanům náležela. Teprve po celém roce otevřeného nepřátelství byla v červnu 1776 vyhlášena deklarace nezávislosti a zároveň s ní i svobodné a nezávislé státy.

Vraťme se zase k Vaší osobě. Nemáme dostatek času rozebírat onu řadu bitev a tažení, kterých jste se účastnil. Mohl byste nám proto přiblížit válku alespoň v hrubých obrysech?
No… nečekejte evropskou pompéznost (ironický smích). V evropských bitvách proti sobě stály desetitisíce mužů. Ale ve válce za nezávislost to bývaly spíš tisíce. Například dobytí Trentonu v prosinci 1776, které významně zvedlo morálku mých zbídačených mužů a bylo tak jednou z přelomových bitev války, by lidé v Evropě považovali zřejmě za malou šarvátku. Kromě samotných velitelských schopností můj post vyžadoval i pevný charakter, vůli a odhodlanost. Musel jsem se vypořádat s bídným zásobováním mých mužů, s vysokou dezercí, ale také s povahou některých mých podřízených. Z toho hlediska byl přímo šokující případ generála Benedicta Arnolda, který se nechal uplatit Brity a hodlal jim vydat nejen důležitou pevnost West Point, ale dokonce i mne samotného! Spiknutí bylo naštěstí odhaleno, ale sám Arnold unikla dokonce coby vysoký důstojník bojoval na britské straně. Několikrát jsem během války zakusil porážku, ale nikdy jsem se nevzdal vytyčeného cíle.

Prezidentské období

V říjnu roku 1781 hlavní britská armáda pod velením generála Cornwallise kapitulovala v obklíčení Yorktownu a složila zbraně do rukou vás a vašich francouzských spojenců. Měl jste tehdy tušení, kam bude Váš osud směřovat?
To rozhodně nikoliv. Až do roku 1783, kdy byl uzavřen v Paříži mír, jsem zůstával ve své funkci. Ještě předtím jsem přesvědčil skupinu našich důstojníků, aby nezvedali zbraně proti kongresu –  byli pobouřeni, protože nedostávali zaplaceno. Těsně před Vánocemi jsem se vzdal své funkce. Nechtěl jsem se vydat ve stopách Caesara, ale ušlechtilého republikána Cincinata, jenž okamžitě po vítězství Římanů nad nepřátelskými kmeny odstoupil z postu diktátora. Ostatně, jeden z mých důstojníků, jehož raději nebudu jmenovat, se na mě ještě během války obrátil s výzvou chopit se moci a stát se králem či diktátorem. Můj odchod do ústraní ale netrval dlouho. Po několik následujících let byly svobodné kolonie řízeny dle takzvaných článků konfederace, které centrálním orgánům poskytovaly jen minimální pravomoci. Ani funkce prezidenta tehdy ještě neexistovala.

Proč se tedy Vaši krajané rozhodli prezidentskou funkci zavést?
Jak jsem již zmínil, centrální moc kongresu byla malá, tak malá, že kolonie fungovaly spíše jako samostatné státy než soustátí. To změnila až ústava schválená roku 1787. Funkce prezidenta po pravdě vznikla přímo s myšlenkou na mě coby všeobecně uznávaného a vlastně jediného vhodného kandidáta. Ve volbách roku 1789 jsem tak dostal hlasy úplně od všech volitelů, což se zopakovalo ještě jednou roku 1792. Kongres schválil prezidentský plat ve výši 25 000 dolarů, což byla velká suma. Původně jsem oponoval a chtěl se platu vzdát, ale nakonec jsem usoudil, že jde o prostředek k tomu, aby i chudší prezidenti nežli já zůstávali nestraní a neovlivnitelní.

Být hlavou nově založeného státu, který dosud nemá žádné instituce, musel být nanejvýš obtížný úkol.
O tom nemějte nejmenší pochyb. Vždyť onen pokus o zavedení republikánského zřízení byl v oné době zcela průkopnický. Cest do budoucnosti byla řada. Kupříkladu moji ministři Thomas Jefferson a Alexander Hamilton měli velmi odlišné názory na budoucnost země: podle prvního měla být vlastí co nejméně omezovaných svobodných farmářů, podle druhého měly být naopak posilovány centrální instituce. Na začátku devadesátých let jsem také naposled aktivně stanul v čele armády. Na západě totiž vypuklo rozsáhlé povstání kvůli novým daním na whisky, které muselo být potlačeno silou. Také se válčilo s indiány, které jsme připravili o značná území. A do toho všeho jsem se musel zabývat problematickými diplomatickými vztahy s Británií a s Francií, která upadla do krvavé revoluce, podle mého názoru nanejvýš nešťastné. Naši někdejší spojenci na nás byli rozhorleni z toho důvodu, že jsme je nepodpořili, a já naopak na ně kvůli tomu, že se v našich městech francouzská diplomacie pokoušela vybudovat síť spolků na svou podporu.

Vaše rozhodnutí odejít z funkce a už se o ni neucházet by mohlo dát příklad do budoucnosti. Budoucí prezidenti by mohli zastávat nanejvýš dvě úřední období a kdoví, třeba by to mohlo být zaneseno i do ústavy. Proč jste se rozhodl dát politice vale?
Byl jsem politikou unavený a do jisté míry až znechucený. Již s nástupem do druhého období jsem souhlasil jen s ohledem na své spoluobčany. A tak jsem se roku 1797 po osmi letech ve funkci prvního prezidenta Spojených států rozloučil a odešel domů na Mount Vernon.

Inaugurační projev s jediným zubem

Váš milovaný Mount Vernon ovšem kromě rodiny obývali také černí otroci. Mohl byste nám o tom říci více?
Majitelem otroků jsem se stal již v jedenácti letech. Další jsem získal po sňatku s Martou. Ta měla sama vdovský nárok na třetinu majetku po svém prvním choti, který zahrnoval též přes 280 otroků. Když jsem nastoupil do prezidentského úřadu, vzal jsem si do Filadelfie také několik otroků. Protože už však bylo ve státě Pensylvania otroctví zrušeno a majitelé otroků z jiných států je tam mohli vlastnit nejvýše šest měsíců, posílal jsem je vždy před uplynutím této lhůty na čas mimo stát. Pokud se nepletu, tak nyní bych měl mít na své plantáži něco kolem 300 otroků.

Snad nebude působit příliš drze, když se Vás zeptám, jestli jste i Vy sám někdy něco před veřejností neskrýval?
Nevím snad o ničem (směje se), snad jen, že dodnes nosím bílou paruku, která zakrývá mé zrzavé vlasy, ačkoliv se dnes už paruky tolik nenosí.

Když vidíte některý z řady svých portrétů, co Vás napadne? Nemyslíte, že by si Vás příští generace mohly poněkud přikrášlovat?
V tom máte jistě pravdu, to asi činiti budou. Všiml jsem si již nyní, že na žádném mém portrétu nejsou jizvy na obličeji, které mi zůstaly po neštovicích. Mým velkým trápením ale byly především zuby. Když jsem ve Filadelfii přednášel svůj inaugurační projev, tak mi v ústech zbýval poslední zub. Kvůli bolestem trvala moje řeč mnutu a půl. Obávám se, že mě už žádný nástupce v této rychlosti nepřekoná.

Mám tušení, že těch prvenství Vám bude náležet bezpochyby mnohem více, a mnohem důležitějších. Zdá se ovšem, že se čas pro náš rozhovor naplnil. Nezbývá mi proto, než se s Vámi, pane prezidente, rozloučit. Děkuji Vaši pohostinnost, zde na Mount Vernon, a moc děkuji, že jste si na nás našel čas.
Já děkuji Vám. Stejně tak doufám, že bude prozřetelnost držet ochrannou ruku i nad mou vlastí, u jejíchž počátků jsem stál a která se stala první republikou od časů starých Římanů. Pevně věřím, že její republikánské ideály budou žít dál a že jednoho dne je bude následovat celý svět.

Křištálová kouleVěštecká koule

Ještě roku 1798, kdy bude hrozit, že vypukne válka s Francií, bude Washington jmenován vrchním velitelem americké armády a bude připravovat plány na případnou obranu. V prosinci roku 1799 se nachladí při projížďce po svých pozemcích.

Léčba pouštěním žilou a škodlivými pseudoléky, jako je kalomel, nezabere. Jeden mladší lékař svým kolegům bude odporovat, ale přesto bude Washingtonovi znovu puštěno žilou. Oslabený sedmašedesátiletý státník zemře okolo desáté hodiny večer 14. prosince 1799 na Mount Vernon.

Kdyby jej lékaři se svými dryáčskými metodami neléčili, nemusel být jediným americkým prezidentem, který zemře ještě před příchodem 19. století.

Zdroj: Živá historie Speciál (Největší postavy dějin)

Témata: Americká revoluce, George Washington, prezident, rozhovor, USA

špatnýpřijatelnýdobrývelmi dobrývynikající

Diskuse

Přidat komentář

Příspěvky uveřejněné v diskusním fóru vyjadřují názory čtenářů, nikoliv redakce, která za jejich obsah nenese zodpovědnost. Neaktuality.cz má ale zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Pokud Váš komentář obsahuje urážky, pomluvy, výhrůžky, vulgarismy, spamy nebo vzbuzuje podezření z porušení zákona, vystavujete se riziku, že jej administrátor smaže.

Sobota 19. 1. 2019, včera měl(a) svátek Vladislav

RSS Manifest Redakce Registrace Reklama Pro média Kontakt